Jiří Menzel neváhal v boji za anglického krále veřejně užít fyzického násilí a stíhat své protivníky proutkem. Přesto prý Hrabalův dost možná nejsilnější text nebyl jeho filmařským snem... inu, zda tomu tak je skutečně, to ví jen bůh a klasik české komedie. Faktem je, že pokud mohl Menzela nějaký film vrátit zpět na Sněžku české kinematografie, ze které zahájil v 90. letech strmý sestup nepříliš vyvedenými projekty „Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina“  či „Žebrácká opera“, mohla a měla to být právě adaptace románu „Obsluhoval jsem anglického krále“... tedy textu složitého na převod, navýsost specifického vyprávěcími prostředky a jedinečného svou závěrečnou katarzí.

Byla-li pro tvůrčí duo Menzel-Hrabal léta 80. zlatým věkem, ve kterém sklízely zasloužené vavříny legendární „Postřižiny“ a „Slavnosti sněženek“, nové století bude pro oba znamenat pouze hořké dožínky, při kterých se kamsi vytratila menzelovská empatie a umění harmonizace i hrabalovský šmrnc a mistrovství silných postav. Nemá cenu se tvářit, že Menzel byl někdy důsledným a doslovným interpretátorem, vždyť vícevrstevné texty povětšinou redukoval a zakulacoval českou bodrostí, nicméně činil tak s láskou a uměním, které určovalo jeho hrabalovským adaptacím výsadní postavení v české filmové poetice.

„Obsluhoval jsem anglického krále“ je text postavený na síle vypravěče, na integritě vyprávějícího subjektu, jehož proměna z prázdné nádoby, fascině hltající zářivý svět boháčů za První republiky v šumavského Ezopa, který zcela pozbyl iluzí, je v knižní podobě vyvedená s venkovsky prostou, ale přesto neobyčejně strhující hloubkou přírodního mudrce. Ohlížení se Jana Dítěte, ono spravování rozbité silnice života, hledění do zrcadla, soudní proces se sebou samým, je v Hrabalově předloze absolutním vrcholem, který završuje životní pouť ambiciózního číšníka a dává všem chrleným historkám zcela nový rámec. Nuže, začnu od konce, Menzelův film z tohoto ohledu selhává. Snaha udělat z Dítěte bodrou postavu s až švejkovsky idiotským výrazem vede pouze k tomu, že příběh ztrácí jakýkoli přesah, jakékoli hlubší poselství a namísto smíření se životem i smrtí končí exováním plzeňského Prazdroje, což je, řekl bych, zcela emblematické vyjádření kvality snímku. Přitom většina klíčových scén knihy nechybí, dokonce jsou podbarveny předčítaným Hrabalovým textem, jenže právě ona upřímnost a přirozenost originálu příkře kontrastuje s křečovitým a stylizovaným tónem filmového vyprávění. Klíčová složka přelohy je tak utopena, rozlámána a rozdrobena v bílé kávě atraktivních historek...

... které však pouze odrážejí další smutnou tvář současného Jiřího Menzela. Ztrátu soudnosti, neschopnost odříkat příběh tak, aby pobavil svým duchem, atmosférou, poetikou. Křečovitost vrcholí v natahovaných záběrech a prvoplánových vtipech, které sice vyvolají zdvořilý smích, ale postrádají komplexnost a třetí rozměr Menzelových klasik. Úvod filmu snad ještě svou postřižinovskou melancholií světa zdvořilých pánů v cylindrech dokáže vyvolat jakési divácké naděje, že režisér najde svou bývalou výřečnost, ale jak proud historek sílí a pointa za pointou mizí v přeplácané hmotě filmu, dostavuje se nuda a neodbytný pocit, že film nedrží pohromadě... že pohromadě nedrží jeho ústřední postava. Zestárlý Dítě v podání Oldřicha Kaisera, ač zbaven hloubky, přeci jen má určité charisma a přitažlivost, mladý Dítě v podání Bulhara Barneva je však bezkrevný a zcela bez energie, kterou mu v knižní podobě dodává právě ono fascinované vypravěčské chrlení hospodských a životních historií. V retrospektivních pasážích běží film na vypravěčský volnoběh, mladý Dítě sem tam provede sebevědomou enšpíglovskou kašpařinu, sem tam vypustí z úst nějaké to slovo, oproti předloze mnohem aktivněji a podlézavěji jde svému štěstí naproti, přesto paradoxně bez zájmu proplouvá filmovou matérií, která je žánrově ovlivněna tu němou groteskou, tu zase nasládlým prvorepublikovým patosem. Jako celek se ale nezadržitelně rozkližuje, nudí, dokonce i nosné téma fascinace ženským tělem se mění ve stařecké očumování detailů opravdu vnadných hereček, ze kterého už se ale vytratila jakákoli šťáva a poezie. Vybavím-li si citlivé provedení památné postřižinské koupele Magdy Vášáryové a srovnám ho s jakoukoli erotickou scénou z novinky, která sice překypuje větší odvahou a detailností, ale slovo vzrušující je jí zcela cizí... Smutný režisérský důchod.

Hrabalův Dítě prochází dějinnými bouřemi jen málo zasažen na duchu, vplouvá s infantilní naivitou do fašismu, odevzdává se nadšeně i bezpráví komunismu, přijímá katastrofy s trpělivostí ovce a podstata slova ideologie je mu cizí, řídí se pouze utkvělou představou milionů a svou životní filozofii nachází až odtržen od lidí, izolován v šumavské samotce s několika zvířaty v sálu plném zrcadel. Filmový Dítě je produktem současné politické korektnosti: lítostivě okomentuje odsun, komunistická mašinérie ho zcela nechápajího semele... hrabalovská neangažovanost a grotesnost se vytrácí a nahrazuje ji nucenost a odosobněná křečovitost, s jakou Menzel daná období líčí. Dlouho jsem doufal, že ztracený tón předlohy nahradí alespoň skvělá práce s herci, výborné postavy, inteligentní humor... Nuže, herci neoslní, Barnev z mého pohledu dokonce vyloženě propadl a podkopal tak nohy i Oldřichu Kaiserovi, který křísí, co se dá. Z postav mě zaujal s neuvěřitelnou elegancí odehraný vrchní Skřivánek (Martin Huba) a sprostý profesor francouzštiny, kterého s nenuceností sobě vlastní vystřihl Milan Lasica. Charaktery jinak postrádají charisma, kouzlo, hrabalovskou pestrost. Skutečně vtipných situací je pohříchu málo, podbízivých vtipů naopak až příliš. Obraz zkrátka dýchavičně povlává za mluvených slovem originálu, jemuž se snímek blíží vnější podobou, ne ale duší. Deziluze, kterou ve mně film na konci vyvolal, je zvláštní směsicí respektu, který mám k Menzelovým předchozím adaptacím a úcty, ve které chovám román.

„Obsluhoval jsem anglického krále“ prostě není dobrým filmem, ačkoli technicky mu v podstatě nelze nic vážného vytknout (snad jen slabou úroveň podružných digitálních efektů). S předlouhou ale nakládá macešsky, nejde ani tak o to, že ji mnohde svévolně pozměňuje, ale spíš o tom, že učiněné změny nevedou k žádnému výsledku, pouze k ploché a lehce nudné podívané, která zcela postrádá specifickou strukturu a myšlenkovou hodnotu knihy. Což je v mých očích obrovské selhání...